Muzeum sv. Jana Nepomuckého se může pochlubit zajímavou sbírkou uměleckých děl a devocionálií z období 18. – 20. století, dokládajících rozmanitost a bohatost svatojánského kultu. Sv. Jan Nepomucký byl významnou historickou osobností, která svým životem a smrtí vytvořila morální a spirituální odkaz, jenž se záhy rozšířil – zejména zásluhou jezuitského řádu – po celém světě. Kult tohoto našeho nejznámějšího světce a zemského patrona přitom výrazně ovlivnil české výtvarné umění i místní krajinný ráz a rozmanité projevy uměleckého znázorňování vypovídají o náboženské úctě, která mu byla po staletí vzdávána a je živá dodnes. Expozice, nacházející se v přízemních prostorách nepomuckého arciděkanství, navazuje na odkaz někdejšího nepomuckého děkana, resp. arciděkana P. Jana Strnada, jenž zde roku 1930 založil Museum svatojánských a jiných církevních památek, které bylo přístupné až do roku 1950, kdy bylo komunistickým režimem zrušeno.

Arciděkanství je výraznou barokní stavbou s vysokou mansardovou střechou. Nepomucká fara je, v souvislosti s výběrem papežského desátku, bezpečně doložena roku 1369. Je ovšem pravděpodobné, že vznikla brzy po kostelu sv. Jakuba, tedy snad již ve 12. století. V roce 1620 byla povýšena na děkanství. Při velkém požáru roku 1746 byla budova vážně poškozena. Plány na obnovu vypracoval téhož roku Kilián Ignác Dientzenhofer. Stavba byla znovu poškozena požárem roku 1800. V roce 1912 byly zbořeny staré objekty stájí a v následujícím roce byly znovu vystavěny na identickém půdorysu. V roce 1929, při příležitosti svatojánského jubilea, došlo k povýšení na arciděkanství.

Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340. O místě jeho narození nebylo nikdy pochyb, jde zcela jistě o tehdy trhovou ves Pomuk, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, jehož impozantní trosky pod Zelenou Horou jsou dodnes patrné. Četné požáry přežil raně gotický kostel sv. Jakuba, v němž byl s největší pravděpodobností Jan pokřtěn (není totiž známo, že by v Pomuku či sousedních Přesanicích byla ještě jiná svatyně). Na místě, kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám, zasvěcený Janově památce. Mnoho nevíme ani o Janových rodičích. Otec Velfín (Welfin) byl pomuckým rychtářem v letech 1355 – 1367. O matce budoucího světce žádná zmínka neexistuje. Některé prameny sice hovoří o tom, že byla příslušnice pomuckého rodu Hasilů, ale tento údaj nelze prokázat.

Základy vzdělání Jan získal ve škole, která byla zřízena už kolem roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci, nebyla prokázána. Naopak je doloženo, že Jan studoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky.

Janovu cestu ke slávě i tragickému konci ukazuje tento chronologický přehled:

1369: veřejný notář v Praze

1380: oltářník v katedrále sv. Víta

1383-1387: studia církevního práva v italské Padově

1387: kanovník u sv. Jiljí a doktor dekretů

1389: kanovník vyšehradské kapituly, dále generální vikář arcibiskupa pražského ve věcech duchovních

1390: Jan vyměňuje dne 26.srpna své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna žateckého

20.3.1393: umírá Jan na mučidlech, jeho tělo je svrženo z kamenného mostu do Vltavy

17.4.1393: Janovo tělo se zachytilo na pravém břehu Vltavy, kde ho nalezli cyriaci z nedalekého kláštera, a ti Jana pohřbili.

31.5.1721: papež Inocenc XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za blahoslaveného

19.3.1729: papež Benedikt XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za svatého

Příčin, z nichž nakonec vykrystalizovala Janova smrt, bylo několik. Hlavním důvodem bylo církevní schizma, a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce 1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata. Historické prameny hovoří o tom, že Jan zemřel proto, že stvrdil volbu kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa Jenštejna, králova úhlavního nepřítele. Jiné prameny zase uvádějí jako dominantní příčinu Janovy smrti skutečnost, že se opovážil kritizovat samotného krále. A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl vyjevit králi zpovědní tajemství královny. Nelze jednoznačně prokázat, co bylo pro tragický skon světce hlavním důvodem, mnohé však nasvědčuje tomu, že právě zachování zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom svědčí především králova nebývalá aktivita v mučírně. Vždyť osobně Jana pálil na boku pochodní, aby vyzvěděl potřebné. Aby se pak definitivně zbavil umučeného světcova těla, vydal rozkaz svrhnout ho večer do Vltavy v místě, kde nyní na Karlově mostě stojí socha sv. Jana.

Ostatky sv. Jana Nepomuckého jsou uloženy v chrámu sv. Víta. Projevem velké úcty a vážnosti k jeho osobě jsou stovky soch, umístěných převážně na mostech nejen v našich zemích, ale i v zahraničí.

Autor článku: Mgr. Luděk Krčmář

vedoucí oddělení novějších dějin Západočeského muzea v Plzni

Nesčetné sochy a obrazy světce obměňují většinou typ, který podle Rauchmillerova modelu vytvořil r. 1683 pro pražský Kamenný most Jan Brokoff. Poznáme jej snadno na první pohled: kněz v rochetě a biretem s pěti hvězdami kolem hlavy, držící v náručí krucifix a případně ještě palmu. Ta je symbolem vítězství, pět hvězd zase připomíná legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizují i pět ran Kristových a pět liter slova TACUI (mlčel jsem), které společně s prstem před ústy připomíná zachování zpovědního tajemství. Sv. Jan Nepomucký je jediným světcem vedle Panny Marie, jehož svatost je naznačena hvězdami. Dále se můžeme setkat i s dalšími atributy, jako je jazyk (zachován v lebce neporušený, nové výzkumy však ukazují že se jedná o mozkovou tkáň), staroboleslavské paladium (podle barokní legendy putoval světec do Staré Boleslavi), most, kotva či chuďas, kterému udílí světec almužnu. 

Mgr. Luděk Krčmář

vedoucí oddělení novějších dějin Západočeského muzea v Plzni